Slavná povídka Slavík a růže, jejímž autorem je Oscar Wilde, je myslím si známá asi všem. Já osobně jsem se s ní poprvé setkala již na základní škole a našla jsem v ní okamžitě zalíbení.
A k tomu andělsky dobrý domácí perník... nejlepší je s kakaem :-)
"Říkala, že by si se mnou zatančila, kdybych jí přinesl červené růže,"
naříkal mladý student, "jenže já nemám ani jedinou červenou růži v celé své
zahradě."
V hnízdě na cesmínovém dubu ho slyšel slavík, vzlétl skrze listí a zvědavě
čekal, co bude dál.
"V celé zahradě nemám ani jedinou červenou růži!" naříkal student a krásné
oči se mu zalily slzami. "Ach, na jakých to maličkostech závisí štěstí! Přečetl
jsem všechno, co napsali moudří lidé, pronikl jsem do všech záhad filosofie, a
přece jsem v životě ztroskotal, protože nemám červenou růži."
"Konečně opravdový milenec!" řekl si slavík. "Noc co noc o něm zpívám, ačkoli
jsem ho zatím nepoznal, noc co noc o něm vyprávím hvězdám -- a teprve teď ho
vidím. Vlasy má tmavé jako květy hyacintu a rty rudé jak ta růže, po které
touží; ale vášní mu pobledla tvář, že je jako ze slonoviny, a na čelo mu vtiskl
pečeť žal."
"Zítra večer pořádá princ ples," šeptal mladý student, "a přijede tam i moje
milovaná. Když jí přinesu červenou růži, bude se mnou tančit až do svítání. Když
jí přinesu červenou růži, budu ji držet v náručí a ona mi skloní hlavu na rameno
a její ruka se schoulí do mé. Ale já nemám v zahradě jedinou červenou růži, a
tak budu sedět sám a sám a ona se u mně ani nezastaví. Vůbec si mne nevšimne a
mně z toho pukne srdce."
"Vskutku opravdový milenec!" řekl si slavík. "O čem já zpívám, tím on trpí;
co mě působí radost, jemu působí bolest. Ba. láska je něco úžasného! Je
vzácnější než smaragdy a drahocennější než skvostné opály. Ani za perly a za
granátová jablka ji nekoupíš a nevystavuje se na tržištích. Nedostaneš ji u
kramářů a nedá se vyvážit zlatem."
"Na kruchtě se usadí muzikanti," pravil mladý student, "a budou hrát na
strunné nástroje a má milovaná bude tančit za zvuků harfy a houslí. Tak lehce
bude tančit, že se bude nohama sotva dotýkat podlahy, a dvořané v pestrých
úborech se k ní jen pohrnou. Se mnou však tančit nebude, protože nemám pro ni
červenou růži." A vrhl se do trávy, zabořil tvář do dlaní a plakal.
"Proč pláče?" ptala se zelená ještěřička, která kolem něho běžela se
zdviženým ocáskem.
"No vážně, proč pláče?" divil se motýl, poletující za slunečním paprskem.
"No vážně, proč?" zašeptala něžným ztlumeným hláskem své sousedce
sedmikráska.
"Pláče po červené růži," řekl slavík.
"Po červené růži?" volali všichni. "To je k smíchu!" A ještěřička, která byla
tak trochu cynik, se rovnou rozchechtala.
Ale slavík rozuměl tajemství studentova žalu, seděl na dubu mlčky a přemýšlel
o tajemném kouzlu lásky.
A náhle rozepjal křídla a vznesl se do vzduchu. Jako stín prolétl houštinou a
jako stín plul nad zahradou.
Uprostřed trávníku stál krásný růžový keř a slavík, když ho uviděl, doletěl k
němu a usedl mu na větévku.
"Dej mi červenu růži," prosil, "a já ti zazpívám svou nejlíbeznější píseň."
Ale keř zavrtěl hlavou.
"Já mám růže bílé." odpověděl, "bíle jako mořská pěna, bělejší než sníh na
horách. Ale zaleť si k mému bratrovi, co obrůstá ty staré sluneční hodiny, ten
ti možná dá to, co potřebuješ."
I letěl slavík k růžovému keři, který obrůstal staré sluneční hodiny.
"Dej mi červenu růži," prosil, "a já ti zazpívám svou nejlíbeznější píseň."
Ale keř zavrtěl hlavou.
"Já mám růže žluté." odpověděl, "žluté jako vlasy mořské panny, co sedí na
jantarovém trůně, žlutější než narcis, co kvete na louce, než přijde sekáč s
kosou. Ale zaleť si k mému bratrovi, co roste pod studentovým oknem, ten ti
možná dá, co potřebuješ.
I letěl slavík k růžovému keři, který rostl pod studentovým oknem.
"Dej mi červenu růži," prosil, "a já ti zazpívám svou nejlíbeznější píseň."
Ale keř zavrtěl hlavou.
"Já mám červené růže," odpověděl, "červené jako holubí nožky, červenější než
ohromné vějíře korálů, co se vlní a vlní v podmořských jeskyních. Ale zima mi
zmrazila cévy, mráz mi spálil poupata a bouře mi polámala větve, takže letos
žádné růže mít nebudu."
"Já potřebuji jen jednu červenou růži," pravil slavík. "Jednu jedinou
červenou růži! Copak není vůbec žádná možnost, jak ji získat?"
"Jedna možnost je," odpověděl keř, "ale je tak hrůzná, že nemám odvahu ti ji
prozradit."
"Jen mi ji prozraď," řekl slavík, "já se nebojím."
"Potřebuješ-li červenou růži," pravil keř, "musíš ji za měsíčního světla
vytvořit z hudby a zbarvit ji krví z vlastního srdce. Musíš mi zpívat s hrudí
nabodnutou na trn. Celou noc mi musíš zpívat a trn ti musí proniknout do srdce a
tvá živá krev musí proudit do mých cév a stát se krví mou."
"Smrt je vysoká cena za jednu červenou růži," zabědoval slavík. Je tak
příjemné sedět v zeleném háji a pozorovat slunce v jeho kočáru ze zlata a lunu v
jejím kočáru z perel. Tak líbezná je vůně hlohu, tak líbezné jsou zvonky
schovávající se v údolích a vřes kvetoucí na kopcích. Jenže láska je víc než
život, a co je srdce ptačí ve srovnání se srdcem člověka?"
I rozepjal slavík hnědá křídla a vznesl se do vzduchu. Jako stín prolétl nad
zahradou a jako stín proplul houštinou.
Mladý student dosud ležel v trávě, kde ho slavík opustil, a slzy v jeho
krásných očích dosud neoschly.
"Raduj se," volal slavík, "raduj se, budeš mít tu svou červenou růži! Já ji
za měsíčního světla vytvořím z hudby a zbarvím krví vlastního srdce. A od tebe
žádám jen jedno: abys vždycky zůstal opravdovým milencem, neboť láska je
moudřejší než filosofie, a ta je velmi moudrá, a vlivnější než moc, a ta je
velmi vlivná. Plamenně zbarvena jsou její křídla a jako plamen je zbarveno i
její tělo. Rty má sladké jako med a dech jí voní po kadidle."
Student vzhlédl z trávy a naslouchal, ale nemohl rozumět tomu, co mu slavík
říká, neboť znal jenom to, co je psáno v knihách.
Ale rozuměl tomu dub a zesmutněl, protože toho slavíčka, co si vystavěl
hnízdo v jeho větvích, měl rád.
"Zazpívej ještě jednou, naposled," zašeptal. "Bude mi po tobě teskno, až tu
nebudeš."
I zazpíval slavík dubu a jeho hlas zněl jako zurčení vody, tekoucí ze
stříbrného džbánku.
Když slavík svou píseň dozpíval, zvedl se student a vytáhl z kapsy zápisník a
olůvko.
"Formu má," říkal si, procházeje houštinou, "to se mu upřít nedá. Ale má
nějaký cit? Bohužel asi ne. Inu jako většina umělců; všechno jen styl a
upřímnost žádná. Pro nikoho by se neobětoval. Myslí jen a jen na hudbu; a umění,
to ví kdekdo, je sobecké. Nicméně nutno přiznat, že mu v hlásku zní pár krásných
tónů. Škoda, že nic neznamenají a nejsou k praktickému užitku." A šel do své
jizby, lehl si na pryčnu a začal myslet na svou milovanou; a po chvíli usnul.
A když v nebesích zazářila luna, slavík přiletěl k růžovému keři a nabodl se
hrudí na trn. Celou noc zpíval s trnem v hrudi a chladná křišťálová luna se
sklonila níž a naslouchala. Celou noc zpíval a trn mu vnikal do hrudi hlouběji a
hlouběji a z těla mu odtékala životadárná krev.
Nejprve zpíval o zrození lásky v srdci jinocha a dívky. A na nejvyšší větévce
růžového keře vykvétala divukrásná růže, plátek po plátku, jak šla píseň po
písni. Bledá byla zpočátku, jako opar vznášející se nad řekou, bledá jako nožky
jitra, stříbrná jako perutě úsvitu. Jen jako odraz růže v zrcadle ze stříbra,
jako odraz růže ve vodní kaluži, taková byla růže vykvétající na nejvyšší
větévce keře.
Ale keř zavolal na slavíka, aby se na trn přitiskl ještě víc. "Přitiskni se
ještě víc, slavíčku," volal keř, "nebo přijde den a růže nebude dotvořena."
I přitiskl se slavík na trn ještě víc a jeho píseň zněla hlasitěji a
hlasitěji, neboť zpíval o zrození vášně v srdci muže a panny.
A do plátků růže se rozlil něžně růžový ruměnec, podobný ruměnci v tváři
ženicha, který líbá rty nevěstiny. Avšak trn ještě nepronikl až k srdci
slavíkovu, a tak i srdce růže zůstávalo bílé, neboť jenom krví srdce slavíkova
může zkarmínovět srdce růže.
A keř zavolal na slavíka, aby se na trn přitiskl ještě víc. "Přitiskni se
ještě víc, slavíčku," volal keř, "nebo přijde den a růže nebude dotvořena."
I přitiskl se slavík na trn ještě víc a trn se dotkl jeho srdce a tělem mu
projel divý záchvěv bolesti. Krutá, krutá to byla bolest a bouřlivěji a
bouřlivěji zněla píseň, neboť slavík zpíval o lásce zocelené smrtí, o lásce,
která neumírá ani v hrobě.
A divukrásná růže zkarmínověla jako růže východní oblohy. Karmínový byl
prstenec jejích plátků, karmínové jako rubín bylo i její srdce.
Slavík však zpíval hlasem stále zemdlelejším, začal tlouci křidélky a oči se
mu pokryly blankou. Píseň slábla a slábla a cosi svíralo slavíkovo hrdlo.
Pak náhle propukl v poslední melodii. Slyšela ji bílá luna a zapomněla na
úsvit a omeškala se na obloze. Slyšela ji červená růže a zachvěla se v extázi a
rozevřela plátky do studeného jitřního vzduchu. Ozvěna si ty tóny zanesla do své
purpurové jeskyně v horách a probudila ze snů spící pastýře. Tóny proletěly dále
rákosím na řece a rákosí doneslo jejich poselství moři.
"Podívej se, podívej se!" zvolal keř. "Teď už je růže dotvořena!" Ale na to
už slavík neodpověděl. Ležel mrtev ve vysoké trávě, v srdci trn.
V poledne otevřel student okno a vyhlédl ven.
"No ne!" vykřikl. "Takové zázračné štěstí! Červená růže! A podobnou růži jsem
jakživ neviděl. Ta je krásná, že má určitě dlouhatánské latinské jméno." A
vyklonil se a růži utrhl.
Pak si nasadil klobouk a s růži v ruce utíkal k profesorovu domu. Profesorova
dcera seděla přede dveřmi, navíjela klubko modrého hedvábí a u nohou jí ležel
její pejsek.
"Říkala jste, že byste si se mnou zatančila, kdybych vám přinesl červenou
růži," zvolal student. "Tady máte tu nejčervenější růži na světě. Připněte si ji
večer těsně k srdci, a ona vám poví, až spolu budeme tančit, jak vás miluji."
Ale dívka se zamračila.
"Nehodí se mi bohužel k šatům," odpověděla. "Ostatně synovec komořího mi
poslal pár pravých šperků, a šperky, jak je kdekomu známo, mají mnohem větší
cenu než kytky."
"Vy jste ale nevděčná, namouduši!" řekl rozzlobeně student a odhodil růži na
ulici. Spadla do kaluže a přejela ji jakási kára.
"Nevděčná!" odsekla dívka. "Vy jste pěkný nezdvořák, abyste věděl. A kdo
vůbec jste? Obyčejný student! A já si myslím, že nemáte ani takové stříbrné
přezky na střevíce jako synovec komořího."
A zvedla se ze židle a odešla do domu.
"To je ale pitomost, ta láska!" říkal si student, když šel odtamtud. "Není
ani zpolovice tak užitečná jako logika, protože nic nedokazuje a pořád nám
slibuje něco, co se neuskuteční, a nutí nás věřit tomu, co není pravda. Je
prostě dočista nepraktická, a protože být praktický znamená v téhle době
všechno, oddám se zase filosofii a začnu studovat metafyziku."
A vrátil se do své jizby, vytáhl velikánskou zaprášenu knihu a pustil se do
čtení.
Žádné komentáře:
Okomentovat